>Možností jak prozkoumat národní park na kajaku je více, ale my jsme zvolili možnost jet na tři dny s tím, že jsme se za příplatek 40 NZD nechali odvézt na skoro nejsevernější bod, kam až můžete jet sami na kajaku. A tak nám zbývalo jen v klidu dopádlovat zpátky do výchozího místa v Marahau. Nejdříve jsme plánovali to jet celé nahoru a dolů na kajaku, ale nakonec se ukázalo, že se to sice dá v pohodě stihnout, ale takto jsme si mohli v klidu užívat nádherného počasí a zdejších krásných pláží. První den si tedy půjčujeme loď, dostáváme tříhodinovou instruktáž co a jak s kajakem. Vyzkoušíme si jestli se nám vejdou všechny věci, nachvíli jdeme na vodu, aby instruktor viděl jestli nejsme úplně marní a nakonec čekáme na AquaTaxi. Motorový člun kterých je v parku spousta a vozí lidi a kajaky na určená místa. Abych upřesnil to co můžete vidět na fotkách, v Marahau mají unikátní systém na to jak se naloďovat na člun. Používají tu upravené traktory s valníkem které celou loď dovezou po pláži až do moře i s lidma. Důvodem je to že u Marahau je velká písečná pláž a při odlivu (rozdíl mezi přílivem a odlivem tu můře být až pět metrů) to k pobřeží je asi půl kilometru po písku nebo jen po kolena vody. Jedeme k pláži nakládáme kajaky na člun a vydáváme se na čtyřicetiminutovou plavbu. Počasí bylo celé dopoledne zamračené,ale jen co se dostáváme k místu našeho vylodění, mraky mizí a celou dobu našeho výletu máme už jetady.n krásně modré nebe. Vykládáme kajaky na nádherné plaži. Hned skáču do vody se vykoupat, tomu se nedalo odolat. Poté nakládáme věci do kajaku a hurá kousek na sever k Shag Harbouru. Vyjíždíme o kousíček výše na pláž, kde poprvé můžeme vidět tuleně, samozřejmě fotíme a jedeme prozkoumat Shag Harbour. Sice je odliv, ale to nás nezastaví a tak v zátočině vidíme dovádět čtyři malé tuleně. Koukají co se děje, okouknou nám loď, ale nakonec se neodvažují až k nám. Odplouváme se podívat na Tonga island, kde je celá kolonie tuleňů. Marťa si moc přeje aby k nám některý tuleň doplaval, ale bohužel se jí to nevyplňuje, malý tuleni se evidentně ještě bojí i přes snahu prozkoumat vše co se děje kolem nich. Den se pomalu chýlí ke konci a tak zamíříme do kempu postavit stan. Kempů je tu spousta, některé jsou přístupné jen z vody a na některé se dostanete i z podél pobřeží vedoucího treku. My si samozřejmě vybíráme menší kemp přístupný jen z moře. Druhý den pomalu plujeme podél pobřeží dolů, i přes odliv zamíříme do malé laguny, kde vytéká řeka a jedeme kus proti proudu. Marťa dělá navigátora ale málem nás potápí když nás navádí přímo na kámen. Nastěstí kajak odolává a tak můžeme pokračovat v cestě do další zátoky. Tady jsou podél pobřeží postavené domy a hlavně je tu plnou lodí a lidí. Blee. Nakonec doplouváme přes obávanou (my jsme tady měli vodu jak zrcadlo) Mad mile do našeho dalšího kempu. Poslední den prozkoumáváme Adele island, vystupujeme z lodě a vydáváme se úzkou cestičkou nahoru na kopeček porozhlédnout se po krajině. Ještě zajíždíme na další menší ostrůvek s pěknou pláží. Asi po hodince válení vyrážíme směr Marahau vrátit kajak a ukončit tak naše putování. Celý výlet se nám moc líbil a osobně si myslím, že je to jedna z nejlepších věcí co tady na zélandě můžete podniknout. Krásné pláže, tuleni, plno různých ptáků a mírně namožené ruce z pádlování v nás středoevropských suchozemcích zanechali jednoznačně krásný pocit. Galerie tady.

>Nakonec jsme zakotvili asi padesát kilometrů od Nelsonu v Motuece, městě na cestě do Golden Bay a národního parku Abel Tasman. V okolí tu je nesčetně ovocných sadů a tak jsme přijali z prvu odmítanou práci a tou je zběr jablek a hrušek. Práce tvrdá a pokud nejste dostatečně rychlí tak i málo placená. Platí se totiž od počtu nasbíraných přepravek a tak se musíte snažit aby jste si vůbec něco vydělali. Z prvu jsme si naivně mysleli, že to tu bude levnější než v Queenstownu, ale nestalo se tak. Bydlíme v podstatě za stejné peníze, ale místo to není špatné. Je to vlastně takový backpacker, ale lidi tu přebývají po celou sezónu, která končí v květnu a to zběrem národního ovoce kiwi. To je i náš plán protože si chceme nechat červen na procestování severního ostrova a pak už začne naše pomalá cesta přes Austrálii a Thajsko domů. Jinak k moři to máme nedaleko, bohužel serfařské pláže jsou odtud poněkud vzdálené, takže uvidíme jestli se na něj vůbec dostaneme. Už jsme byli dvakrát lézt v Paynes Fordu, kde najdete nejen lezení, ale i nádherné koupání v řece, jedno z nejlepších kde jsem kdy byl. Teď máme týden volno než začne další sběr a tak se chystáme do Abel Tasmanu na mořské kajaky jednu z vyhlášených atrakcí a určitě se s vámi po návratu podělíme o zážitky.

Takový obleček musíte mít jen v packhouse. Takže obrázek je lehce zavádějící, ale sluší mě to ne?

>Jelikož se nám naskytla příjezdem do Nesonu možnost vidět zdejší mistrák v DH, neváhali jsme a vydali se na místo činu. Po příjezdu pod místní kopec se naskytla scéna ne nepodobná našim závodům. Parkoviště plné aut a sjezdařů snažících se dát do kupy před další jízdou. Na kopec tu ale lanovka nevedla a tak se závodníci vyváželi nahoru náklaďákama s přívěsy s kolama. Jelikož v noci pršelo všichni do cíle dojížděli zablácení až za ušima, ale veškerá očista probíhala pouze v místním potoce, wapky tady neměli. Počasí se ale neustále zlepšovalo a tak trať trošku osychala, ale stále byla podobná kluzkému korytu a na výběr tu tak byla většinou jen jedna stopa. Většina trati vedla přímo rovně a až na několik zatáček po startu a před cílem a několika kamenitých pasáží tu stačilo pořádně držet řidítka a co nejmíň brzdit :). Rozhodně to ale jednoduché nebylo, převýšení 420 metrů na dvou kilometrech zajížděli nejlepší v času kolem 3:25. V elitě se tu utkali místní borci jako Justin Leov (Trek) a Sam Blenkinskop (Yeti) s evropanama závodícími i na Coronet Peaku, Danny Hartem (Lappiere) nebo Benem Cathro (Mojo/Orange). V ženách se tu tentokráte ukázala kromě Ruecknagel i Sabrina Jonnier. Pro diváky ale zrovna moc míst na sledování závodníků nebylo, většina trati vedla v neprostupném terénu místní buše a tak pokud jste se chtěli někam podívat nezbývalo vám nic jiného než jít přímo po trati. Pískačů jste tu taky moc neviděli zato všichni kromě píšťalky měli i vysílačky. Zdravotníci byli jen v cíli a v půlce trati a tak nevím nevím co by na to u nás někteří říkali, ale zde na Zélandě se prostě řeší o něco méně věcí než u nás. Celá organizace mě připadala taková přátelštější, ale vše klapalo jak mělo. Co vás určitě ještě o proti našim závodům praští do očí je skoro úplná absence sponzorských reklam. A časomíru tu tahají kabelem (evidentně dost dlouhým). Ve finálové jízdě udělal těsně před cílem chybu Sam a tak vítězství spadlo do klína Justinu. V ženách Harriet i Sabrina nestačili na Emmeline Ragot. Vyhlášení vítězů se trošku protáhlo vzhledem k tomu že kategorii bylo plno a ještě každému dali do ruky mikrofon aby něco vyžbleptl. Další netradiční věcí bylo předávání peněžních cen které proběhlo před vyhléšením vítězů a to jen vyvoláním jména a předáním obálky. Celé to završoval komentátor do kterého by jste to neřekli. Myslím že možnost zajezdit si a zazávodit na druhé straně zeměkoule možná někomu připadá vzdálená, ale jak je vidět někteří tuto možnost využijí a myslím že i pro naše některé závodníky by to byla zajímavá zkušenost. A není to jen otázka peněz, docela dobře se tu dá alespoň část nákladů vydělat nazpátek a tak nemusíte sedět v zimě doma u bajkových videjí a vyražte příští zimu na Nový Zéland. Chystám se napsat něco o ježdění v Queenstownu a pokud se mě povede dostat na kolo i tady v Nelsonu určitě o tom taky něco přichystám. Zatím se můžete podívat na fotky ze závodů, tady.

>Už je to dva týdny co jsme naložili všechny věci z domu v Qt do našeho nového auta Peugeot (Mitsubishi L300), původně koupeného pro Martiny rodiče, aby si tu nemuseli za hodně peněz půjčovat vana. Legacy šlo z domu, ale my jsme zamáčkli slzu, přeci jenom jsme tvrďáci a vydali se na cesty. Trošku jsme polezli ve Wanace a po té zamířili na profláknuté západní pobřeží plné mušek, turistů a ledovců. Foxův ledovec a ledovec Franze Josefa se nám ukázali jen pod mrakem a tak náš dojem z ledovců zrovna valný nebyl. Je vidět že je to tu zaměřené hodně na turisty. ale kromě toho že se tu ledovce plazí do nízké nadmořské výšky, způsobené neustálým přísunem srážek z mraků narážejících do vrcholků místních hor, nic opravdu jiného než u ledovců v Evropě tu nehledejte. Takže rychle pryč, navštěvujeme Hokitiku, město plné obchodů s greenstone a náš původní plán na menší okružní cestu přes krásný Arthur’s pass do Christchurche a zpět přes Hannmer springs vzhledem k počasí otáčíme a vyrážíme v opačném směru k Hannmer spring, toužebně očekávající koupání v horkých pramenech. Připojujeme se k cestovatelské dvojici Ondry a Valči a za neustálého pršení dorážíme do Hannmer spring, užíváme si koupačky v bazénech v teplotním rozmezí 25 až 42 stupňů, hrajeme minigolf a nastavujeme svá těla paprskům slunce. Celé městečko působí jako oáza a klidně bychom tu asi zůstali i déle. My ale jedem směr Christchurch trošku si zalézt a přes Arthur pass zase zamíříme na západní pobřeží. Zastavujeme se na Castle hill, boulderovském ráji, trošku lezeme a prolézáme mezi spoustou balvanů poházených po loukách. Prolezeme tu i nedalekou jeskyni (dlouhou přes 500 metrů) kterou tu vymlel a stále vymlívá místní potůček. Takže se v něm chtě nechtě musíte celoucestu brodit někdy i do výšky pasu. My jsme nic nepodcenili znovu máme jen jednu čelovku, já nasazuji sandále a i když to tak na fotce nevypadá pod mím oděvem se skrývá termoprádlo Devolt a tak se celá cesta dá v klidu projít i když nakonec rád vylezám na světlo a sundávám ledové ponožky. Přímo v Arthur passu se počasí zase horší a až na Punakaiki, kde naleznete Pancake rock a Westport, (slogan u silnice hlásicí „Pokud chcete vidět NZ jeďte do Westportu. Queenstown patří do Švýcarska) totální díru, prší a prší až do Nelsonu. Tady už je nádherně, včera jsme zkoukli šampionát v DH (o něm někdy příště) a dnes jsme si prošli město plné cvrkajících cikád. Teď nás čeká shánění práce a bydlení. Galerie z ledovce tady a všechny ostatní tady.

Castle Hill.

Vždy připraven.V jeskyni.Pancake rocks.