Náš výlet na Megavalanche začíná u moře v Itálii ve Finale Ligure. Je tu dost lidi, ale pořád se to dá. I díky Chinu a zmrzlině. Dávám si oraz a dělám jen řidiče, koupu se v moři a připaluji na sluníčku. Vanik, Barča a Marťa si tu užívají i prosluněných trailů na kole.
Po dvou dnech u moře se přesouváme se do bikeparku Sauze d’Oulx, skoro na italsko-francouzké hranici. Neodolávám a léčím si zde palce jízdou na kole. Cestičky pěkné, den také. Bohužel jede jenom spodní část parku, ale i tak nám to bohatě stačí. Na jeden den příjemná zastávka.
Jezdit jenom na kole nás nebaví, dáváme si ferratu přímo nad Brianconem ve Francii. Pořád vertikálně nahoru s krásným výhledem na město a jeho pevnosti.
Cestou dolů z ferraty litujeme, že nemáme kola. Cestička pěkná i ten North Shore by se tu našel.
Navečer se jde chladit pití do řeky. Kvízová otázka, kolik flašek nám na tom provázku zůstalo?
Jedeme se podívat do Les 2 Alpes, probíhá tu evropský Crankworx. Půl dne si tu zajezdíme, užíváme sluníčka a výhledů které doma prostě nemáme a pádíme na druhou stranu do Alpe de Huez na poslední 4 dny dovolené, na Mega.
Ve středu odpoledne se ubytováváme v apartmánu spolu s Lukasem a Milanem. Ve čtvrtek najíždíme trať páteční kvalifikace. Ta se startuje v patnácti vlnách po 110 lidech, ještě na to nejsme zvyklí, ale dá se to. Vanik třináctý ve své rozjíždce, pohodlně postupuje do hlavní kategorie Mega a ví že pojede až v neděli.
Tady ještě mám postup do hlavní kategorie jistý, dvacáté místo by mě na postup stačilo, bohužel později v jízdě padám. V cíli jsem dvacátý pátý a to bohužel o dvě místa nestačí. Zároveň to znamená, že budu startovat v sobotu. Jako malá útěcha je, že z první řady.
Takhle to dopadá, když jezdíte na oči nevyzkoušenou stopu. Prostě to někdy nevyjde.
Ráno už v šest hodin musíte na lanovku, tak aby jste se mohli v klidu všichni namačkat na start, který je vetšinou kolem deváté hodiny.
Je čas i na podporu a doplnění tekutin. Nahoře na ledovci se čeká klidně i dvě a půl hodiny. Letos bylo hodně sněhu a tak se vršek jede kompletně po upravené sjezdovce, která je ráno zmrzlá na beton. Proto se třeba v sobotu posouval start o 20 minut aby to sluníčko alespoň trochu změkčilo.
Když ke startu závodu v 3300 metrech přiletí helikoptéra a začne hrát skladba Alarma , víte co bude následovat. Start závodu.
Startér sebou musí pěkně pohnout aby ho celá ta smečka nezajela do sněhu.
Tohle je prostě MEGAVALANCHE.
Po ledovci následuje singletrack do Alpe de Huez a pak dál do Allemontu, já v sobotu po dvou lehčích pádech bohužel ztrácím řetěz a tak mě čeká hodně depresivních momentů kdy vás jenom předjíždějí lidi na rovných a do kopce jdoucích úsecích, ale nevzdávám to a dojíždím 226 (celkově tedy kolem 500-600 místa). Vanik v neděli celkově sedmdesátý, jako třetí Čech. Dobře on. S Megavalache, ale máme myslím oba nevyřízené účty. Osobně to hodnotím jako nejlepší závod mého života (co se týče ježdění, výhledů a atmosféry). Tak za rok?……