Dva dny jste si mohli užít i trochu výhledu.
Letošní Megavalanche se pro nás (já+Marťa+v břichu plavoucí potomek) vyvíjela docela zajímavým, nikoliv však vítaným způsobem. Z původního plánu si dát dovolenou před závodem, u moře ve Finale Ligure, zcela sešlo. Vše díky tomu, že nám nějaký dobrák týden před odjezdem ukradl naší Alhambru. Práce nad hlavu, shánění nového auta, to vše nakonec směřuje k odjezdu až přímo na Mega. Promě to znamená víkendovou přípravu na kole v Jizerských horách, trochu zklidnění a odjezd s Marťou v úterý brzy ráno, směr Alpe d’Huez a na cestu dlouhou 1250 km. Díky rodinné podpoře se vezeme v super káře 
a na pohodu ukrajujeme již zmíněné kilometry. Pak se sice trochu zasekáváme v Grenoblu, při snaze najít Decathlon kvůli chráničům na lokty (Decathlon je někde úplně jinde, takže chrániče na lokty nakonec vůbec nemám). Cestou přes Německo/Švýcarsko/Francii často lije jako z konve a to spolu s předpovědí neznačí nic dobrého. Přijíždíme do Alpe d’Huez stavíme naše letní sídlo tj stan (je tu asi pět stupňů nad nulou) v blízkosti již vytvořeného, bahnivého, zázemí Nukeproof teamu. Společně zaháníme žízeň a hlad a jdeme spát.
Probouzíme se do středečního zataženého a deštěm zkrápěného rána. Na kolo se mě vůbec nechce a tak se jdeme alespoň odprezentovat. Před polednem se počasí umoudří a tak jdeme jezdit. Skoro. Dostáváme hovězí nápad jet do Ozu. Což je jednoduše vysvětleno třetí čtvrtina závodní tratě. To co nás ale čekalo, bylo značně deprimující. Tahle třetina tratě totiž má jen jílový podklad a to znamená, že se vám, pokud nejdete opravdu rychle, začne obalovat kolo jílem, takovým způsobem, že prostě a jednoduše zastavíte. Pokud například máte nízkou korunku u vidlice, nemáte v podstatě žádnou šanci s tím nic udělat. Nezastírám, že pokud to jelo mohli jste slyšet můj smích, protože tohle bylo opravdu něco neskutečného. Rozhodně nic co bych někdy a někde zažil. Nakonec se nějak doplížíme do Oz. Myjeme kola, sebe a hurá na lanovku na start kvalifikační tratě, kde nás pro změnu čeká omrzlá stanice lanovky a do končetin se zarývající zima. Rychle dolů. Do kempu. My s Marťou máme zaplacené ubytování nedaleko lanovky, takže teplá sprcha, i servis kola v suchu a teple. Hned je člověku o něco líp. Nukeproof team se přichází taky nabít tou pozitivní energií.
A s radostí trénovat.
Pořádné oblečení byl základ, Vanik ví … že reflex je lepší než moje černá.
Vanik ví … jak na to
Čtvrtek. Neskutečné. Ale je to tak. Prší. Znovu filozofování jít či nejít na kolo. Zase se to počasí dává odpoledne relativně do kupy a tak tedy jdeme jezdit. Organizátoři posouvají díky předpovědi počasí start blíže k horní stanici lanovky DMC. Dáváme si s Vanikem tedy jednu kompletní kvalifikační jízdu. Nahoře je trať mokrá a bahnitá, dole pod Alpe d’Huez je skoro až na vyjímky suchá. Přijíždíme k lanovce kde je klasicky fronta a tak se vydáváme na vzdálenější lanovku, která má sice jet, ale nakonec nejede. Potkáváme tu dva čechy, tak si popovídáme a jedeme zase zpátky. Začíná být zima a tak jsem rád když se konečně dostávám na pokoj. Mytí a servis kola snad ani nebudu zmiňovat. Naštěstí mám kolo, stejně jako ostatní jezdci, například Kelly MacGarry, Alex Lupato (který mě naštval, protože svojí přítomností na Mega mě nevyjel žádné body do mé Enduro Fantasy League) v lyžárně kde je nádherně teplo.
Na pátek nám Norové slibují zataženo a přeháňky naštěstí se předpověď ráno mění a hlavně se mění pohled z okna, kde se objevují do té doby neviditelné zasněžené vrcholky ostatních kopců. Hned začne být daleko lepší nálada. Z naší bandy startuji jako poslední. Tím že se nestartuje z oficiálního startu kvalifikace, ale níže ubývají možnosti jak se srovnat do úzké pasáže hned pod horní stanicí lanovky DMC. Hned za startem je také malé políčko sněhu, které ale při sto jezdcích dokáže potrápit. Startuji ze třetí řady, volím taktiku slézt na sněhu z kola a pokud možno co nejvíce jezdců oběhnout zprava. To se mě docela povedlo a tak na další část tratě jedu relativně srovnaný. Někoho i předjíždím, dolní část ale nemám tak najetou a fyzička také není, takže mě někdo dojíždí a dostává se přede mne. Kolem prostřední stanice DMC mě to fakt nejede, umístění držím a dojíždím už tak až do cíle kvalifikace v Huezu. Tady na mě už všichni čekají. Mám toho docela dost, přeci jenom jsem na tom loni byl lépe. Letos přijíždím sice bez pádu, ale stejně na nepostupovém 25 místě. Škoda dost mě to mrzí a to hlavně proto, že vím jaká je předpověď na sobotu a, že se závod tedy nejede z ledovce, ale z oficiálního startu kvalifikace. Takže znovu pojedu horní část trati. Vanik se mnou ještě vyjede jí jednou projet a tak se učím dvě, tři nové zkratky, které se nakonec v závodě hodí.
Letošní mega by se dala charakterizovat, stejně jako můj výraz.
Konečně trochu hezky.
Klasický Mega vláček..
…se občas někde zastaví.
V cíli kvalifikace jsme to trochu oslavili.
V sobotu nemusím díky štrachání na ledovec stávat tak brzy, přes noc prší, ráno prší a tak mě Marťa pomáhá balit. Jdeme snídat, moc mě to nejde přeci jenom se dostavuje závodní nervozita. Na pokoji si na sebe beru závodní oblečení, přes to dlouhé kalhoty, pláštěnku, brýle (strhávačky od Smetyho se hodí, díky) a druhé rukavice schovávám do batohu. Do bot dávám igelitové pytlíky. A jdu na to. Cesta na start probíhá v pohodě. Dole podle telefonátu Martě sice prší tady je zatím klid. Lanovkou do 2800 metrů ale jedeme už zase za deště. V lanovce je přímo nad ovládacími tlačítky servisní otvor kudy se dovnitř valí proud vody. Nahoře vystupujeme do sněhové plískanice. Každý tu hledá ukryt kde se dá, stany plné, boudičky plné. Já díky oblečení jsem docela vysmátý. Ženy startují jako první, koukám jak jedou a padají na prvním sněhovém poli. Pak ale musím rychle na start, startuji z první řady stejně jako Oskar a Potok a tak tvoříme pevný trojblok vprostřed první linie. Čekání na start je docela nekonečné, snažíme se zahřát běháním, měním si oblečení. Pak na nás zkouší, že bude start za deset minut, po hlasitých protestech celého startovního pole je limit zkrácen na minuty tři Startuji perfektně, pak ale začíná šílenství na štěrkové cestě a tak se raději držím zpátky. Horní část tratě jedu docela v pohodě, do kopce na druhou část šlapu co to dá. Bohužel pak nastává jílové peklo. Okamžitě mám brýle pokryté pohledem neproniknutelnou oponou a tak padám. Sundávám brýle. Bohužel mě díky tomu předjíždí vláček lidí, které musím postupně nějak předjíždět. V tom největším vyhlazeném tobogánu mě to docela jede, závodníka co přede mnou padá objíždím, druhého už ne a tak jsem celý od hlavy až k patě od jílu. Klesá mě morálka, přesto následující traverz šlapu. Přichází les a bahenní peklo se násobí. Tak nějak se potácím tou nekonečnou záplavou bahna. Pod Ozem už komedie nabírá řádný spád, přijedete třeba do místa kde se na cestě válí dva lidi a snaží se zoufale postavit. Další čtyři lidi se snaží postavit dole pod nimi v dost příkrém svahu. Takže zastavíte a přemýšlíte co teď. Moje řešení bylo, kolo do pravé ruky, sednout si na zadek a jako na bobu se klouzat dolů, levou rukou se snažit zachytávat kořenů a korigovat směr jízdy. Docela se mě to i povedlo a na moje vtípky ostatní závodníci zřejmě neměli moc náladu. Pokračujeme dále do místa kde přede mnou týpek padá a už to vypadá, že má zlomenou nohu, naštěstí se po brutálním řevu ukazuje, že má roztrhanou jen nohavici. Skoro dole se situace zlepšuje, dá se tu i docela jet. Bohužel fyzicky už nezvládám, dva kluci mě tu docela razantním způsobem předjíždějí. Do cíle přijíždím zabahněný tak, že kdyby mě dal někdo do trouby tak ze mě udělá sošku. Ale jsem tuze rád, že jsem to přežil ve zdraví. Potěší když mě lidi v cíli zatleskali (a cestou řvali „hardtail go“). Nakonec je z toho v kategorii challenger 23 místo. Jelikož vím, že pro mě dolů přijede Marťa a přiveze mě suché oblečení, všechno svlékám a jdu vše oblečení i sebe propláchnout do potoka. 
Manon Carpenter si to valí, ale nakonec je to jen třetí místo..
Je to paráda, jezdit si na Megavalanche a… vypadat takto..což bylo ještě na té lepší části tratě.
Po hodině v potoce může člověk vypadat…
…i takto čistě, bohužel to kolo čeká doma generální servis.
A po letech mě dosloužila i moje integrálka, díky.
Neděle je závodním dnem pro všechny ostatní. Jelikož už je hezky startuje se z ledovce. Nahoře je bohužel mrak a sníh rozbředlý. My jsme s Marťou a Verčou nad Alpe d’Huez, kde děláme závodní servis, kromě drobností máme hlavně připravené pivo. Čekáme kdy se objeví helikoptéra, už je to tady. Jelikož jsem loni byl na startu, jsem docela překvapený v jakém stavu přijíždí špička závodního pole. Je vidět, že za darmo to rozhodně není. A to je zase za nimi jen ta lepší část tratě. Vanik přijíždí docela pozdě, dává si pivo a vypadá dost odevzdaně, prý spadnul do potoka. Keli vypadá taky tak, ale nakonec statečně dupe do kopce. Běžím s ním. Ještě čekáme na Milana a pak valíme dolů do cíle. Kluci si jílový úsek užijí ještě více, než já, protože jíl začal vysychat a lepit se na kolo, přesně tak jako ve středu. Takže zastavování, čištění, jízda mimo trať, hledání cesty jak se vůbec dostat dolů do údolí. V cíli vypadají dost zničeně a to nás ještě všechny čeká cesta domů. Bylo to náročných šest dnů, jako dovolená se to brát nedá. Ježdění si člověk taky moc neužil, za to servisu kola a sebe samého ano. Keli sice říká, že se Mega nevynechává, ale já si asi dám chvíli pauzu, přeci jenom to vypadá, že budu mít příští rok jiné starosti
Blížící se heli dává najevo kde je právě čelo závodu.
Správný závodník ví co má pít.
Milanovo soustředění.
Zasloužený odpočinek.
Ale nakonec to asi byla pr..l.
