To, že jedu na Marosanu, znamená, že se neomylně blíží konec sezóny, ale bilancování si nechám na později. Do Úpy odjíždíme už v pátek dopoledne ve složení Ondra (Demaja), Kostěj (ten co spí venku) , Vanik (ten co se v úterý vrátil po roce z Kanady) a já (ten co má zase pevňáka). Marťa uklízí na Malé Skále, takže je to čistě chlapská jízda a tak po narvání se do Ondřejova Golfu se třemi koly a bagáží a asi tisíci pneumatikami se vydáváme na cestu. Už cestou se lehce nabuzujeme krabicovým vínem a po zastávce ve Vrchlabí i PET Kozlem a tak když dojedeme po bezproblémové a super zábavné jízdě na místo, tak se nám ani nechce jezdit. Letos se ubytováváme v penzionu Lion ne úplně dole, ale ani ne úplně nahoře, v krásném růžovém pokojíčku pro tři. Dáváme si pauzu a pak hurá na to. Počasí je ještě solidní ale potom co nás na lanovce chytnou kroupy se mě na kolo už moc nechce. Ale později přeci jenom jdu a alespoň si nalítávám transfer, který jsem loni nedával. po ježdění se najíme, napijeme a usneme, teda kromě mě. Sám tedy kolem deváté vyrážím na párty. Kapely ještě nehrají, ale člověk tu potkává plno známých a tak to tu příjemně utíká. Krakonoš docela ujde tak, je nálada dobrá, plno lidí se ptá na kočičí žrádlo, dokonce dostávám od jedné slečny hrst psího žrádla, hehe.  Jdeme docela solidně brzo spát a tak ráno můžeme jít v klidu trénovat, bohužel přes noc prší a tak začíná být trať bahnitá, kvalifikaci zálítáváme v pohodě já 34, Ondřej myslím 28, Vanik jede elitu kde končí taky solidně. Po ježdění stejný scénář jako v pátek, jídlo pivo a železné zásoby PET Kozla dávají tušit, že večer začíná dobře. Končí taky dobře relativně solidně jdeme na etapy domů, přeci jenom chceme závodit. Ráno se probouzíme do totálního hnusu, mrholí, prší, je zima přesto vytahujeme kola na dopolední tréning, ale jen cestou z chalupy dolů seznávám, že jsem měl raději vydržet v posteli až do první rozjíždky. Přijíždí mě podpořit Marťa s rodiči, tak dáváme chvíli pauzu a ve dvanáct hurá na start. Celý program je ale poznamenáván docela velkou neúčastí jezdců, někteří nestíhají start (viď Vaniku). Takže se některé jízdy jedou v JEDNOM člověku. Já vždy chytám alespoň další dva lidi, stejně jako Ondřej, který ale bohužel nepostupuje. Já se dostávám až do třetí jízdy, ale tady prostě ty lidi padají před moje kolo dost nešikovným způsobem a tak já i já se rovnám k  zemi a bohužel než jsem stačil vymotat bovdeny ostatní mě ujíždí. Škoda. Jelikož podmínky jsou kruté, tak moje pevňáková taktika není tak špatná jak se zdálo a i plno lidí s celopéry objíždí co se dá, i přesto je ale finále zajímavá podívaná plná pádů a předjíždění. Při nakládání pevňáku pučeného od mého bráchy, mě Kostěj upozorňuje na prasklinu u hlavovky a že není malá (přes to bláto prostě celý den nebyla vidět). Je to k naštvání ale i docela vtipné, protože v pátek se mě zdá o tom, že mě Da Bomb při ježdění praská. Takže to nebyl jen sen, ale skutečnost. Ještě že jsem po pátku nic neskákal asi by to dost bolelo… za fotky děkuji Kostějovi (http://www.getaway.cz/index.php/fotky), ostatním děkuji za podporu, společnost a tak….bráchovi se omlouvám za zničení kola a na příští rok mám úplně jiné plány než…ale víte co počkejte se mnou co se bude dít…

Čtvrté a zároveň poslední kolo letošního 3DH cupu se odjelo na Monínci, na trati kterou mnoho lidí nemá rádo. Já ale ano. Po minulém roce kdy jsem si pochroumal kotník, dorážím letos pochroumaný předem a to z testování nového sjezďáku od Agangu (nešťastně jsem se kopnul do kolena) . Takže i přes to, že mám v pátek, den před závodem, volno, vynechávám ježdění a po poklidné jízdě z Jablonce na Monínec, jsem si trať jen prošel a koukal na ostatní jak to drandí. Večer lehká párty, pro některé tréning na Marosanu. A v sobotu probuzení do nádherného dne. Počasí opravdu přálo, vzhledem k počtu závodníků (lehce pod sto) to příjemně odsýpalo. V měřáku se se mnou loučí moje šest let staré boty, takže dojíždím s velkým zpožděním a přeji si abych byl poslední. Což nejsem, ale nevadí. První jízda je dost rozhazovací, lítám na tom jak hadr na holi, ale v druhé se zlepšuji asi o 7 sekund. Dorážím do cíle zdravý, nakonec i docela spokojen. Holt z Ninji 2.0 sjezďáka neudělám, ale na pevňáku bych se asi trápil víc. Vyhrává Zeleňák, nejlepší čas dne má Koule a já pořád dumám jestli se ještě někdy zlepším. Jinak letos jsem si řekl, že objedu celé 3dhčko, což se mě splnilo a jsem za to rád. Na pohár kašlu a poté co se dělo a děje ve svazu cyklistiky budu kašlat nadále. Na příští rok moc plány nejsou a asi nebudou, uvidíme co život přinese a jestli budu mít na čem jezdit. Teď už jenom Marosana a užívání si podzimního nádherného počasí co teď panuje, znáte to surfing ve spadaném listí, všude plno barev, sluníčko nízko a zima blízko….

Fotky nejsou od Marťi neb jezdila na kole po okolí Monínce, tak jen pár fotek co jsem sesbíral..